MAJITEL A NAKLADATEL JAN LAICHTER, KRÁL, VINOHRADY. TISKEM B. GRUNDA A V. SVATONĚ NA KRÁL, VINOHRADECH. T24-65560 Zolův naturalism. (>>Doktor Pascal« zakončením přírodopisného a sociologického cyklu Rougon-Maquartů.) V Studuje T. G. Masaryk. črtách, které tu předkládám, neběží mně tolik o Zolu, kolik o naturalism; Zolu volil jsem si proto, že o naturalismu jeho se mluví nejvíce. Pravda, romány Zolovy vábily mne dost a již dávno přírodopis a sociální dějiny rodiny, žijící pod druhým císařstvím" - kdo by v době tak „sociální“ odolal takovému literárnímu slibu? Kdo by nechtěl poznat, co to je ten román demokratický, vědecký, experimentální? Proto sahal jsem po nových svazcích Rougon-Maquartů, třeba jsem jeden po druhém odkládal sklamán a jaksi rozhořčen. Rozhořčen na Zolu, ale ještě více na jeho chvalořečníky a odpůrce: jedni i druzí v něm nalezají, čeho tam není to rozmrzí čtenáře sebe chladnějšího. Ostatně prožil jsem, ačkoli pamět moje nesahá tak příliš daleko, několik takových hromadných sympathií a antipathií literárních a uměleckých. S Darwinem a s Wagnerem to bylo tak jak s Zolou jedni a mnozí pro, druzí a mnozí proti; hotové heraese ba přímo církve s svým kultem a obřadem. Podobně má se to, třeba v menších rozměrech s Nietzschem a s jinými. Proudy takové se přivalí a odtékají jako rozvodnění, jsou jako sociální epidemie. Darwin, Wagner, Zola, Nietsche, Ibsen a j. stávají se velikým heslem stran - pro i proti zvedají se věřící a to věřící slepě. Nepřináležel jsem k takové církvi nikdy. Bojím se jich. Proto i tato studie není vlastně proti Zolovi. Proti Zolovi bylo a je kritiků a literatů již dost a mnoho alespoň v Paříži samé a také v literaturách jiných. Tam již kritisování Zoly ani již nezajímá, píšou se o něm jen stručné sumárky, jakou čteme na př. u Mr.Lazarea. („Je otcem naturalismu, zplodil to pokolení hadrníků, bez svítilny sbírajících zbytky na zdař bůh hákem a vysypávajících NAŠE DOBA. R. III., č. 1. 1895. 20. října. 1 své koše v určitý den, aby udělali knihu“ a t. p.) Čísti o Zolovi, psal mi nedávno redaktor čtěné Pařížské revue, je již nudno, nezajímá nás to pranic. Už proto nechtěl bych přijít s křížkem po funuse. Proto, jak pravím, nepíšu vlastně proti Zolovi, ale proti jeho naturalismu a naturalistické sektě. Píšu proti literárnímu adamitství. Studie tyto napsal jsem po vydání českého překladu „Doktora Pascala“, nikoli abych je uveřejnil ale pro vlastní ulehčení. Slyšíš-li a čteš-li pořád a pořád o naturalismu, realismu, symbolismu, dekadenci a t. d., nedá ti to a proto si jednou stoupneš k pultu a napíšeš své myšlenky a napíšeš je ovšem hodně silně. Napíšeš to v jednom tahu - přečteš a odhodíš, jen literárnímu příteli povíš, že teď máš s tím Zolou konečně pokoj. A máš. Ale nemáš ho s jeho apoštoly samý Pavel a to tě mrzí a mrzí. Vyhledáš si proto svůj článek a upravíš pro ty naturalistické Pavly I. „Doktor Pascal" hodí se dobře k studii o Zolově naturalismu. Pokud se Zoly týká, román ten rekapituluje historii dlouhého cyklu Rougon-Macquartův a podává obzvláště přírodovědecké a sociální theorie Zolovy znova a dost výslovně. Tím obživnou představy, které si čtenář zachoval z jednotlivých románů. Přiznávám se, že toto obživení mně bylo velmi potřebné. Dělal jsem si sice z těch vážnějších románů výpisky a noticky, ale to by nestačilo k studii, neboť (a z toho se právě vyznávám) ty romány byly mně strašně fádny. Neznám vůbec fádnějšího spisovatele než Zolu pořád jedno a totéž, k nevydržení. Arci i Dostojevský podává vlastně jen jedno théma a tak se to má vlastně s každým spisovatelem - ale ti v každé nové práci znova prožívají, co nám Ichtí říci, nově a nově to odstínují a proto čteš „Karamasovy“ po „Vině a trestu“ pozorně a rád; Zola však prostě opakuje to, co již dávno řekl a opakuje to do slova, bez myšlenkové nunace, jen vnější fabule je poněkud jiná - než to předbíhám pozdějšímu úsudku, zatím běží o fakty. Představím tedy čtenářstvu především hlavní osoby románu, jehož počátkové a předchozí fáse mu větším dílem jsou nějak známy alespoň tolik ví každý, že Zola ve svém cyklu RougonMacquartů podává historii rodiny a že zejména ukazuje, jak působí rodinná dědičnost a t. zv. okolí. „Doktor Pascal" předvádí nám zbytky a poslední výběžky degenerované rodiny.*) Pascal, hlavní osoba románu a mluvčí Zolův je medik a přírodověc, studující historii své rodiny přesně vědecky a přímo na sobě; vlastní rodina je mu „lidský dokument", dotvrzující jeho theorii dědičnosti. O theorii té promluvíme si později, zatím podívejme se na vnější průběh románu. Pascal žije v Provenci ve sve ville Souleiadě, vzdálené od Marseillu vlakem asi 1', hodiny. Na Souleiadě s ním ještě žije jeho neť Klotilda a Martinka, stará hospodyně-kuchařka. Když román se zapřádá, Pascalovi blíží se šedesátka, Klotilda má 25 let. V okolí Soubiady v nedalekém městě Tulettách, v ústavě pro choromyslné, žije pramatka nešťastného rodu 105letá Adela Fouqué, nazývaná tetou Dido; s ní v ústavě je poslední výběžek nešťastné rodiny, poloblbý Karel, syn Maxima, bratra Klotildina. V městě, kde je ústav tety Dido, žije také Macquart, 84letý alkoholista. Matka Pascalova, paní Felicita Rougonová, žije v Plassanech, k nimž Souleiada patří. Otec Klotildin je v Paříži, také její bratr Maxim. *) Uvádím seznam jednotlivých románů se statistikou, jak 1893 jednotlivé romány byly rozšířeny; připojen je rok, kdy kniha vyšla : La Fortune des Rougon 26000 1871 |