Imágenes de páginas
PDF
EPUB

Použiv práce od předchůdce svého Otty vykonané napsal Petr Žitavský znenáhla kroniku zbraslavskou o třech knihách, z nichž každá se dělí na kapitoly, a to tak, že první kniha jich čítá 130 (v rukopisu roudnickém 131), druhá 34 a třetí 15, končíc se, jak jsme již řekli, vypravováním událostí r. 1337. Jak Loserth ukázal, 32) činila každá kniha zvláštní svazek, ku kteréžto závěrce také musíme přijíti, pokládáme-li s Palackým rukopis vatikanský, obsahující jen druhou knihu, za autograf Petrův. K rozdělení díla na tři knihy co do velikosti a obsahu časového nestejné daly Petrovi příčinu okolnosti jen zevní: k ukončení knihy první povýšení Petra za opata zbraslavského a vedle toho snad hlavně snaha předložiti práci svou, pokud byla hotova, opatovi waldsaskému; k ukončení knihy druhé příchod králeviče Karla do Čech, od něhož pro zemi lepší časy se očekávaly. Konec knihy první a kniha druhá i třetí mají patrné známky poznenáhlého sepsání a obsahují vedle vypravování Petrova i mnoho látky listinné.

Kdy Petr Žitavský v díle Ottově pokračovati začal, dá se určiti jen příbližně; ale o tom nemůže býti žádné pochybnosti, že se to nestalo již za živobytí Ottova, nýbrž teprv po jeho smrti. Nebo již na počátku zápisků od něho samého pocházejících (kap. LIV) zmiňuje se Petr o papeži Coelestinovi V, že byl r. 1313 od Klementa V za svatého prohlášen, z čehož jde, že již počátek práce Petrovy (totiž třetí kapitola jeho zápisků) bezpochyby po tomto létě byl složen. A poněvadž Otto v březnu r. 1314 zemřel, dlužno započetí prací Petrových po této době položiti. Také k Janovi III, opatovi waldsaskému, kde se o Ottovi, k jehož díla pokračování byl vybízen, mluví co o zemřelém (felicis memorie abbatem secundum) nás v mínění tomto utvrzuje. Jinak ale ze všeho jde, že se Petr uchopil práce své brzy po smrti Ottově. Roku 1314 nebo nejdéle do července r. 1315 byla kapitola XCVIII (str. 140) již napsána; neboť Petr podávaje tu zprávu, že v červenci r. 1310 jmenován byl Jan, později král český, na pět let od svého otce Jindřicha VII generálním vikářem Říše před horami (generalis vicarius Imperii citra montes), dokládá, že ten název dosud má. 33) Dle zprávy Petrovy, že hodnost řečená udělena byla na pět let, mohla trvati jen do července r. 1315, ale z listin jde na jevo, že král Jan názvu generálního vikáře říšského jen do volby Ludvíka Bavorského a Fridricha Rakouského užíval. Byla tedy výše zmíněná kapitola XCVIII napsána do konce r. 1314, nebo měl-li Petr na zřeteli původní ustanovení a ne skutečné užívání dotčené hodnosti, do polovice léta 1315. Kapitola CVIII byla zajisté napsána již před říjnem r. 1315, nebo potom byl by Petr nemohl již napsati slova: Fugit autem cum eo (t. j. Heinrico, duce Carinthiae) de civitate Maiori omnis violencia et remansit in ea auctore Johanne rege pax et justicia usque in hodiernum diem. A před touto dobou sepsány byly zajisté i dvě následující kapitoly, 34) čímž se Petr dostal jaksi do běžného. Kapitoly CXI-CXXIII obsahující vypravování o zázraku v Ivančicích, traktat o císaři Jindřichovi VII s připojenými listinami, zprávu o smrti papeže Klementa V a vyzdvižení řádu templářského, svědectví o zázracích při hrobu císařovny Markety do Čech v září r. 1315 došlá jsou vložka učiněná k doplnění a ukončení látky doby uplynulé, umístěná jako na rozhraní, než Petr více současně s událostmi psáti začal, což se stalo kapitolou CXXIV, k čemuž, jak se zdá, ukazují i slova položená v rukopisech po zprávě o narození Guty, druhé

32) Die Königsaaler Geschichtsquellen str. 9 a 10.

33) Eiusdem dignitatis adhuc optinet titulum.

34) Srovnej vypravování Petrovo o pobytu krále Jana v Němcích.

dcery Janovy, která zní: „Post tractatum de Heinrico imperatore quere illa, que huic tractatui continuantur“. 35) Od kapitoly CXXIV, kde se vypravuje o tažení Janově proti Matoušovi Trenčínskému, jež se hned po narození Guty stalo, psal Petr svou kroniku tak, jak to v druhé a třetí knize vidíme, skoro současně, t. j. ne dlouho po událostech, obyčejně následujícího roku to, co se léta předcházejícího sběhlo, a vždy v jakémsi celku. Tak kapitolu CXXV a CXXVI roku 1316 kromě odstavce o narození králeviče Karla, který mohl býti sepsán až po březnu r. 1317, do kteréhožto léta i sepsání tří kapitol následujících asi náleží. Vypravování o událostech r. 1317, jímž druhá kniha se počíná, učiněno r. 1318, jak to Petr sám dosvědčuje slovy: A primaria regni Boemie plantacione, ut asseritur ab omnibus, usque ad presens tempus, ad annum scilicet MCCCXVIII, diem Annunciacionis dominice, qua hoc scribo, non fuit peior status in hoc regno." A v takovém asi poměru časovém dálo se zapisování všech pozdějších událostí až do konce kroniky. Jedinou výminku činí Petrova závěť, která majíc datum v oktav po Na nebe vzetí panny Marie r. 1316 původně snad ani do kroniky nebyla určena a do ní později snad jen nahodile připsána, a potom vypravování některých „zázračných“ událostí, jež se v klášteře Zbraslavském zběhly, 36) položené na rozhraní let 1326 a 1327. Jest to výňatek z nějaké tajné knihy kláštera toho (liber secretus Aulae Regiae, volumen secretorum A. R.), k chronologickému proudu událostí sice nenáležející, ale bezpochyby od opata Petra v době mezi sepsáním kap. XVII a XIX knihy druhé učiněný.

Srovnáme-li to, co jsme právě o době sepsání jednotlivých částí díla Petrova pověděli, s věnovacím přípisem k opatovi waldsaskému, nemůžeme pochybovati o tom, že mu nebylo podáno celé dílo, nýbrž toliko první kniha jako někdy od praotce dějepisectví českého Kosmy Šebířovi, proboštu mělnickému, první kniha jeho kroniky. Byla-li podána opatovi waldsaskému celá kniha první v nynější své podobě, nemohlo se to státi než r. 1317, 37) stalo-li se však podání to již při volbě Petra za opata zbraslavského, jak za to má Loserth, byl mu podán buď jen životopis Václava II anebo nejvýše ta část knihy první, která jde až po zprávu o narození králeviče Karla. *8) Co do způsobu vypravování jeví ta část kroniky zbraslavské, která od Petra pochází a není s událostmi takřka současně psána (tedy až po kap. CXXIV) ráz memoirů; vypravujeť se tu více dle jistých skupin událostí, tak že z toho místy až i chronologické nejasnosti pocházejí. Od řečené kapitoly až do konce mají však zápiský kroniky té více povahu letopisů.

Podivnou zvláštností kroniky zbraslavské jest střídání se prosy s verši (leoninskými hexametry), které však nedoplňují prosaické vypravování, nýbrž co do obsahu ve všeobecnějších rysech vedle něho běží, ano často je i porušují a nikde nic nového nepodávají. Zhusta jsou to jen básnické projevy citu anebo veršovaná rozjímání a mravné poučování. Takovéto míchání prosy s verši není v tehdejším věku nic neobyčejného, u našeho kronikáře jest ho jen měrou neobyčejnou užito ; Petr chtěl jím patrně dílo své, jak praví, jen neobratně sepsané vyozdobiti. Na četných místech

35) Viz na str. 183 poznámku k.

36) Str. 281-284.

37) Není nemožno, že opat Petr při cestě k generální kapitole svého řádu, již r. 1317 vykonal a při které i králi Janovi od jeho manželky vyřídil vzkaz, aby se do Čech vrátil, první díl práce své Janovi III, opatovi waldsaskému, podal.

38) Viz str. 230 a 231.

[blocks in formation]

(všude ovšem v části Ottou sestavené) byly verše ty teprv později vsuty, jinde ale zajisté hned při sepisování kroniky sdělány. 39)

Cena práce Petra Žitavského jest veliká; kromě letopisů Kosmových není ze starých kronik českých žádná tak důležita jako zbraslavská; pro dějiny české věku XIV a poněkud i zemí sousedních jest to dějepisný pramen první třídy. Těšilt se opat Petr takovému vzdělání a rozhledu, že události samé, jejich spojení a dosah správně mohl posuzovati, měl postavení a spojení takové, že si mohl známost jich opatřiti, povahy jednajících a pohnutky k jednání jejich poznati a byl, jak z celého jeho spisu patrno, povahy takové, že jen pravdu chtěl vypravovati, jak to sluší dějepisci. o jehož povinnostech a úloze velmi dobré měl vědomí.

Vzdělání Petrovo nebylo na tehdejší doby nepatrné; znalt vedle bible a svatých otců i staré básníky a filosofy, jak z citátu jeho na četných místech viděti jest; z německých básníků jmenuje Neidharda. Že mu domácí letopisci nebyli neznámi, netřeba zvláště podotýkati; také o kronice trevirské činí zmínku. 40) Přes to není však docela prost jakési lehkověrnosti a pověrčivosti, kteroužto chybu s ostatními současníky svými sdílí.

Při práci své měl Petr mnoho látky listinné, z níž i mnoho kusů do své kroniky v plném znění umístil, jiné jen obsahem jich podal, konečně jiné docela vypustil, aby prý v čtenáři odpor nebudil. Mnohé kusy, jež do kroniky své položil, byly v tehdejší době vůbec známé, 41) jiné si opatřil od osob, s nimiž byl ve spojení, a z těch se některé písemnosti zachovaly jen u něho. 4o)

Vedle písemných svých pomůcek měl Petr Žitavský při sepisování své kroniky i výtečné a bezpečné zprávy ústní, zvláště ku knize první od svého opata Konráda, který byl ve spojení co nejužším s tehdejším dvorem českým; v politických jednáních míval velké účastenství, čehož často Petr jakožto kaplan a důvěrník svého opata svědkem býval. 43) Při četných událostech, jež vypravuje, Petr sám byl přítomen; bylo-li tak, činívá o tom rád zmínku. Sleduje průběh dějů vlastním názorem, byl pak s to psáti zajímavě, živě a mohl dáti líčení svému barvitosti a rozmanitosti, kteréž stránky se nám při jeho kronice líbí a jež chválíme. Mnohé zprávy měl snad i od Petra, arcibiskupa mohučského, jehož byl velkým ctitelem, jiné od svých přátel a známých. Tak na př.

39) Srovnej: Loserth: Die Königsaaler Geschichtsquellen str. 34 a násl. a str. 43 a násl. a Lorenz: Deutschlands Geschichtsquellen, druhé vyd. str. 250. Žeby verše v kronice Petrové (v originále zajisté na mnohých místech jen po straně připsané) byly jaksi počátky obmýšleného přepracování jí na historický zpěv, který by asi byl opatovi Petrovi nejvíce po chuti býval, s míněním tím se nemůžeme spřáteliti, poněvadž se veršům těm hlavní, podstatné věci, t. j. obsahu věcného nedostává.

40) Viz str. 151.

41) U př. bulla papeže Bonifacia VIII proti Filipovi, králi francouzskému, bully Jana XXII proti Ludvíkovi Bavorskému, bulla o vyzdvižení řádu Templářův, listy císařské, zákony říšské atd.

12) U př. list měšťanů Starého města Pražského ku králi Jindřichovi VII (str. 135), list císaře Jindřicha kopatovi Konradovi (str. 196) a jiný k témuž a opatovi sedleckému Heidenrichovi (tamže).

43) Tak svěřeno opatovi Konradovi r. 1296, aby přivedl ze Šváb do Čech Anežku, sestru krále Václava II a vdovu po Rudolfovi, synovi římského krále Rudolfa, r. 1297 stal se vykonavatelem poslední vůle královny Guty, r. 1305 krále Václava II, potom i Rudolfa I, krále českého. Také ku králi Václavovi III zachoval se jako přítel rodiny, jemuž více jest dovoleno nežli jinému. Nejvíce se ale politická činnost a vliv Konrada jevil, když s Petrem, arcibiskupem mohučským, některými jinými opaty svého řádu a částí nespokojeného panstva i měšťanstva úsilí své obracel k povýšení rodu lucemburského na trůn český jakož i upevnění jeho na něm, začež mu i Jindřich VII uznání a díky na jevo da!. I v prvních letech panování Janova měl opět Konrad nemalou váhu v radě králově, jak Petr sám praví, řka: „Dominus Conradus, abbas primus Aule Regie, non infimum locum in consiliis apud Johannem, regem Bohemie, habuit" (str. 196).

počet hostí při korunování Václava II od Lutolda, faráře v Ústí nad Orlicí, od Herlina, maršálka markraběte Karla, zprávu, pro mnoholi koní píci rozdal při svatbě sestry Anny s Ottou, vévodou rakouským, která se r. 1335 v Jaroslavicích odbývala; o papeži Coelestinovi V od Walthera, kanovníka kostela Pražského; o některých podnicích císaře Jindřicha VII v Italii od pražských měšťanů Fricka od Kokotů a Eberlina od Kamene, od tělesného lékaře Jindřicha VII Mikuláše z Fuldy měl zprávu o císařově otrávení a od jiných jiné. 44) Někdy si Petr i zasílání zpráv zamluvil, tak u př. u Jindřicha, sekretáře krále Jana, r. 1331 před výpravou do Slezska a potom do Rakous, a léta následujícího (1332) o cestě králově k papeži a pořízení jeho u dvora papežského. 45)

Z toho ze všeho viděti, že zprávy Petrovy jsou z pravidla spolehlivé. K tomu ke všemu provází i možnost a snahu zprávy takové si opatřiti zároveň i spravedlivost jeho posudku a vůle pravdu čistou a nezkalenou pověděti. Když u př. krále Jana pro jeho činy haní, kdežto jej dříve chválíval, odůvodňuje Petr změnu tu, že ne on v posuzování, nýbrž král v chování svém se změnil. Petr byl muž zbožný, dobro církve vždy na zřeteli mající, a přece dotýká se chyb, když papežové k tomu dali příčiuu. Tak pojednávaje o návratu biskupa pražského Jana IV z Avinionu a dotýkaje se škod, jež mu jedenáctiletým nedobrovolným pobytem jeho u papežského dvora vzešly, neštítí se rozmarně položiti u vypravování své tehdejší pořekadlo: „Curia Romana non pascit ovem sine. lana." 46) Nechuť opata Petra proti jednotlivým osobám, zvláště k Jindřichovi korutanskému a některým členům šlechty české jest patrna; ale není na úkor jeho pravdomluvnosti, neboť se i při nepřátelích o dobrých stránkách jejich činnosti zmiňuje: jdet mu především o pravdu. Také národnost jeho úsudku nekalí. Petr, jsa patrně rodem Němec, zdomácněl v Čechách tak, že co do národnosti obyvatelstva nečiní ani žádných rozdílů, všude na jevo dávaje vroucí lásku k zemi, v níž našel nového domova, a nejvřelejší účastenství s osudy jejího obyvatelstva. Opat Petr neobával se ani pravdu pověděti, jak to z přečetných míst jeho kroniky a především z přísného posuzování činů krále Jana viděti. A tak můžeme míti ke zprávám Petrovým největší důvěru; některé poklesky tu a tam se vyskytující (v našem vydání dle možnosti v poznámkách vytknuté) nestaly se úmyslně ani nedbanlivostí, nýbrž jsou chyby, jaké se každému z rozličných příčin přiházejí, a soudný badatel je pomocí pramenů jiných ne nesnadně může napraviti.

Kronika zbraslavská nezůstala vrstevníkům Petrovým neznáma. Loserth ukazuje v příčině té ke spisu „Monachi Fürstenfeldensis chronica de gestis principum“; nejpatrněji však viděti to jest z kroniky Františka Pražského, který ji hned po smrti Petrově místy doslovně do své práce opsal. 47)

44) Viz str. 76, 329, 64, 196 a 197.

45) Str. 309, 310, 314.

46) Str. 300. Srovnej též verše níže položené, ale týmže duchem psané.

47) O pilné spisovatelské činnosti Petrově a zvláštní obratnosti v skládání veršů a rýmů dávají svědectví vedle naší kroniky i jiné jeho práce literární, s nimiž nás zvláště Loserth seznámil. Tak jedna báseň nábožného obsahu (Formula domini Petri abbatis Aulae Regiae composita in aedificationem fratris et monachi devoti) (Mittheilungen des Vereins für die Gesch. der Deutschen in Böhmen, dilu XIV str. 149-155), dvě knihy kázání na důležitější svátky církevního roku (Die geistlichen Schriften Peters von Zittau, Sitzungsberichte der k. Akademie der Wissenschaften in Wien, dil XCVIII, str. 379 a násl.), diplomatář za jeho času v klášteře založený, jehož se zachovaly v archivu vysoce dů

Rukopisů této převzácné památky historické nezachovalo se nám mnoho; nejdůležitější z nich jest

1. rukopis knihovny vatikanské v Římě (cod. Pal. 950) od Palackého při jeho první cestě italské r. 1837 objevený a od něho ve zprávě o té cestě (Literarische Reise nach Italien im J. 1837 zur Ausforschung von Quellen der böhm. und mährischen Geschichte) popsaný. Čítá 84 listy v malém čtverci a obsahuje jen druhou knihu kroniky zbraslavské, avšak bez předmluvy a seznamu kapitol. Palacký má rukopis ten za autograf Petrův; neboť naskytují se v něm četné opravy, mnohá místa jsou přetrhána, jiná zase vyškrábána, tak že se ani čísti nedají, což jen od spisovatele samého pocházeti se zdá. Také písmo ukazuje k první polovici XIV věku. 48) Jest to tedy prostřední ze tří původních dílů kroniky zbraslavské, který se nám zachoval, kdežto oba ostatní v době pozdější se ztratily. Rukopis tento položil jsem za základ knihy druhé našeho vydání kroniky zbraslavské. Při tom užil jsem srovnání jeho s tiskem Freherovým, jež při své druhé cestě do Říma (1838) učinil nesmrtelný náš Palacký, kteroužto práci mi ještě za svého živobytí jakožto pořadateli naší sbírky pramenů odevzdal. Kromě toho dostalo se mi prostřednictvím veledůstojného p. P. J. Wotky, člena řádu tovaryšstva Ježíšova, velmi bedlivého takřka na písmeny se vztahujícího srovnání vydání Loserthova s rukopisem vatikanským. Varianty rukopisu tohoto znamenáme číslem 1.

2. Rukopis jihlavský (nyní majetek města Jihlavy), jenž obsahuje všecky tři knihy kroniky zbraslavské. Jest to skvostný obrovský kodex pergamenový o 185 listech majících 46 ctm. výšky a 344 ctm. šířky. Vazba jeho jsou silná prkénka bílou koží potažená; rohy i prostředek jsou okovány kováním prolomeným a opatřeny pupky. Text běží po dvou sloupcích po 39–41 řádcích. První kniha jdoucí až po list 132 rukopisu toho psána byla roku 1393 od Petra Břichatého z Krakova (Petrus Bewchil de Cracouia) pro klášter Sedlecký, a nepochybujeme o tom, že současně od jiného písaře psána byla kniha druhá; neboť dvě ruky písařské dají se určitě rozeznati. Také custodes složek, jež jsou zvláštní pro knihu první a zvláštní pro knihu druhou se třetí, ukazují k tomu, že od listu 132 až do konce na rukopisu jihlavském jiná osoba pracovala. Na druhé straně prvního listu rukopisu jest připsání Petrovo k opatovi zbraslavskému; po němž následují „Výpisky z rozličných kronik s několika zápisky zbraslavskými“, jež v díle tomto na str. 341-346 uveřejňujeme; na listě šestém na obou stranách nalézají se vyobrazení ve dvou řadách, hořejší a dolejší, a sice na první straně v řadě hořejší obrazy svaté Trojice, Přemysla Otakara II, Václava II a Václava III, v řadě pak dolejší téže strany obraz svaté Anny s pannou Marií a Ježíškem pod obrazem sv. Trojice, dále pak obrazy královen Kunhuty, Guty a Elišky (nesprávně), vždy pod vyobrazeními jejich mužů. Na straně druhé jsou v řadě hořejší vyobrazení Jindřicha VII, krále

stojné kapituly pražské dva listy s desky nějakého rukopisu sňaté, které podávají konec kapitoly 156, kap. 157 a část kapitoly 158, tak že diplomatář ten obsahoval více než půldruhého sta listin; neboť jedna listina činila vždy zvláštní kapitolu (Mittheilungen des Vereins für die Gesch. der Deut., dílu XV str. 156 a násl.). Mimo to byla za jeho doby v klášteře Zbraslavském napsána pravidla řádu cistercienského, k nimž r. 1342 připojen byl urbář zbraslavský, také snad již za opata Petra složený. Rukopis práce této zachoval se v knihovně kapitulní (sig. L, XIX), urbář uveřejněn byl v mé sbírce urbářů: Deset urbářů českých str. 209-312.

48) Že rukopis vatikanský může býti autograf, o tom svědčí také i ta okolnost, že u př. list o malomocných (Epistola de leprosis v kap. X druhé knihy, str. 258) jest psán jinou rukou, ale od spisovatele opravován, tak že asi opat Petr, opatřiv si ho ve Francii, kde r. 1321 pobyl, dal jej, aby si práci ušetřil, od někoho jiného do své kroniky opsati, a sám jej pak jen přehlídl a opravil.

« AnteriorContinuar »