Imágenes de páginas
PDF
EPUB

Opat Otto pocházel z Durynska 1) a byl jeden z těch dvanácti mnichů, kteří hned po založení kláštera r. 1292 do něho byli uvedeni. 5) Tenkráte neměl Otto ještě ani složený slib klášterní, to se stalo teprv později, při které příležitosti mu první opat kláštera Zbraslavského dal kukli, již byl od královny Guty obdržel. ) Záhy po posvěcení svém byl Otto, jak se zdá, pro svou moudrost (Otto vir sapiens) zvolen opatem, když se Konrad r. 1297 hodnosti té vzdal. Avšak již po půldruhém létě zanechal Otto místa toho, k němuž povolán byl zase Konrad. Po smrti krále Václava II jal se spisovati jeho životopis, kteréžto práce však nedokončil před svou smrtí, jež ho v březnu r. 1314 zastihla. 7)

Otto věren jsa předsevzetí svému podává nejdříve některé zprávy o rodičích krále Václavových hlavně dle „Příběhů krále Přemysla Otakara II. potom o strastech, jež králeviči bylo snášeti u poručníka jeho, načež dotknuv se dle „Vypravování o zlých letech po smrti krále Přemysla Otakara II“ strašné bídy a moru v zemi z toho pošlého, k samému líčení životopisu Václavova přechází. Při tom jest mu hlavní věcí vytknouti takové stránky života svého hrdiny, které svědectví dávají o jeho zbožnosti, sebezapírání, dobrodiních církvi vůbec, řádu cistercienskému a ovšem klášteru Zbraslavskému zvláště prokazovaných; události jiné jsou mu věcí vedlejší a dotýká se jich namnoze jen tu, kde mu líčení šlechetných a zbožných vlastností králových poskytuje k tomu příležitosti. Ostatně nebylo účelem opata Otty, jak z úvodu k jeho práci viděti, podati životopis Václava II, jenž by všecky činy jeho vypravoval, nýbrž jen některé (quedam de vita et moribus ser. principis d. Wenceslai.... plano stilo dictaminis exarare disposui). Za to však můžeme věřiti, že nám vypravuje ne co slyšením nýbrž co viděním poznal, čili že snahu měl jistou pravdu pověděti. Avšak na druhé straně nedá se téż popírati, že, poněvadž Ottovi bylo hlavní věcí líčení zbožných stránek Václavova života, pojímání jiných událostí, motivů a souvislosti jejich mezi sebou onomu přednímu účelu svému podřizoval, a tak ovšem některých nesprávností historických se dopustil. To jmenovitě platí i o líčení krále Václavova poměru k Závišovi z Falkenšteina a příčinách jeho pádu. Zvláště obšírné a zajisté i spolehlivé jest vypravování Ottovo o založení kláštera Zbraslavského a o přípravných krocích k tomu konaných.

V práci Ottou začaté jal se pokračovati Petr Žitavský, později též opat zbraslavský, vyzván byv k tomu, jak sám praví, několikráte od opata waldsaského Jana III.) Změnil-li Petr něco na díle předchůdce svého, a stalo li se to, jak velké změny ty byly, těžko se dá nyní vytknouti, když

rundam amicorum crebris excitatus instanciis, quedam de vita et moribus serenissimi principis, domini Wenceslai, felicis memorie, quondam regis Bohemie sexti, Polonie vero secundi, plano stilo dictaminis exarare disposui, que non tam auditu extraneis relatorum accomodato sermonibus, quam visu, qui arbiter est aure cercior, de ipso clam palamque cognovi. Quatenus meo licet inutili suggerente studio, eo eiusdem regis vita commendabilis posteris in proficiendi argumentum prodeat), a konečně nápis ka itoly druhé (Incipit vita domini Wenceslai, regis Boh. et Pol.). Také v kapitole XIV první knihy (str. 19) vyslovena jest zřejmě pohnutka a účel sepsání této práce slovy: „Sed quia amore huius iuvenis presentem laborem incepimus, tempus exigit, ut ceteris ommissis anfractibus ipsius gesta scribendo amodo in dictamine procedamus.... Posléze i pokračovatel Ottův, opat Petr, při r. 1331 (knihy druhé kap. XXVII, str. 309) praví, že hlavně k vůli Václavovi toto sepsání bylo učiněno. (Nonne principum piissimus Wenceslaus, rex Bohemie, fundator Aule Regie, propter quem precipue hec descripcio primo facta est.)

4) Viz kn. II kap. XXI na str. 294.

5) Viz kn. I kap. XL na str. 51, procedat et Otto pudicus.

6) Viz kn. I kap. LXV na str. 79.

7) Tamtéž.

*) Viz poznámku druhou tohoto úvodu na straně předešlé.

I

ÚVOD

VII

se nám původní práce nezachovala. Nedá se upříti, jak Palacký již před více než padesáti lety poznamenal, 9) že jeden toliko sloh v celé kronice zbraslavské pozorovati lze, mohlo by se tedy za to míti, že Petr nedokonané dílo Ottovo přepracoval. poněvadž nemožno jest mysliti si, že by dvě osoby se v příčině té sobě tak rovnati mohly. Avšak, jak Loserth ukázal, 10) zachovala se v té části kroniky zbraslavské, jíž základem jest práce Ottova, některá místa, která jen od původního spisovatele pocházejí. Soudíce dle všech okolností domníváme se, že co do obsahu nechal Petr Žitavský práci Ottovu nezměněnou, že však co do slohu podrobil ji asi opravám, jež za dobré uznal, že tedy neučinil žádné podstatné věcné změny na díle předchůdce svého, nýbrž jen slohové. Ale ne dosti na tom, on započaté dílo i v jeho legendárním duchu a způsobu dovedl až tam, kam je Otto přivésti si předsevzal, to jest až do smrti krále Václava II, zakladatele kláštera Zbraslavského, čili až do konce kapitoly LXXXIII. Z dvaatřiceti kapitol, jimiž Petr Žitavský život Václava II dokončuje, jest více než třetina obsahu táhnoucího se naskrz k zbožnosti králově, jmenovitě v posledních dnech jeho života na jevo dávané. Odtud (t. j. od kap. LXXXIV) pohybuje se náš kronikář, nejsa již žádným úkolem obmezován, volně dle intencí svých, vypravuje, jak si byl předsevzal a místy již v části předcházející, ale ovšem jen měrou menší, učinil, nejen o založení kláštera Zbraslavského a králích českých za jeho času, nýbrž také i o jiných královstvích a zemích, o knížatech duchovních a světských a jiných rozličných událostech. 11)

Petr pocházel ze Žitavy, která tenkráte k Čechám náležela a dle pozdějšího podání prý od krále Přemysla Otakara II zdí obehnána byla. Doba narození jeho není nám známa a možno ji jen příbližně určiti; nebo ani ve spisech jeho ani nikde jinde není k tomu pomůcek. Palacký klade narození Petrovo do let 1260-1270, Loserth do r. 1276. Poněkud lépe by nás v příčině té k cíli vésti mohlo místo v XII kapitole druhé knihy Petrovy kroniky (str. 265), kde se při r. 1323 vypravuje o smrti Fridricha Pokousaného, markrabėte míšenského, kdybychom je určitě vyložiti uměli. Místo toto zní: „Iste Fridericus, Misnensis marchio, iuventutis sue tempore multum famosus exstitit, ita quod vulgare vaticinium de ipso se latissime diffudit. Audivi sepe, cum essem puerulus, quod idem marchio Fridericus imperator potens esset futurus et in clero mirabilia facturus; et dicebatur a vulgo, quod inter scapulas crucem auream haberet apparentem in dorso." Loserth táhne místo toto ke skvělým bojům Fridrichovým proti otci r. 1288 a 1289, z čehož dovodí, že Petr, jsa tenkráte asi 10-12 let stár, mohl říci „cum essem puerulus"; ale nám zdá se, žeby se místo toto spíše spojiti mohlo s pověstmi, ovšem lichými, kolem r. 1270 vzniklými o zámyslech, 12) jakoby se Fridrich co vnuk císaře Fridricha II a syn dcery jeho Markety domáhati chtěl dědictví Hohenstaufův v Italii, s čímž ovšem lid spojovati mohl zároveň povýšení jeho na trůn císařův římských. Takové pověsti mohly však, jak se nám zdá, kolovati jen ještě před volbou Rudolfa Habsburského. Je-li pak toto mínění naše pravé, bylo by lépe položiti dobu narození Petrova o několik let více nazpátek nežli jak ji ustanovil Loserth, tedy spíše asi tak, jak to učinil Palacký, anebo asi do času

9) Würdigung der alten böhmischen Geschichtschreiber, str. 124.

10) Die Königsaaler Geschichtsquellen, str. 15.

1) Non solum autem de fundatione Aule Regie et de regibus Bohemie, qui meo fuerint tempore, verum eciam de aliis regnis et provinciis, nec non de principibus ecclesiasticis et secularibus, de eventibus quoque diversis . . . ., quam diu racionis compos vixero.... utrumque conscribere attemptabo. Předmluva k Janovi, opatovi waldsaskému, str. 4 12) Srovnej Dolliner, Codex epist. Primislai Ottacari II, str. V.

mezi r. 1265-1270. Také předmluva k druhé knize kroniky Petrovy zdá se nasvědčovati tomu, že velmi vysokého věku dosáhl, totiž aspoň takového, jakého ani očekávati nemohl (quia dies meos Dei benignitas ultra quam scire potui aut presumere debui propter penitenciam faciendam misericorditer prorogavit). 3) Mám za to, že opat Petr po skončení druhé knihy svého spisu, tedy asi r. 1334 předmluvu tuto napsal; narodil-li se asi r. 1276, byl by býval 58 roků stár, a tu se mi zdá, že to nebyl věk tak velký, aby v dosažení jeho byl nemohl ani doufati, i že tedy tenkráte, když výše položená slova psal, byl starší. V tom mě utvrzuje ještě více předmluva ku knize třetí, brzy, snad bezprostředně po předmluvě ku knize druhé psaná, kde, jak byl již i v připsání svém k opatovi waldsaskému učinil, ochotu vyslovuje, zaznamenávati i dále zprávy o rozličných událostech, dokládaje při tom: non securus tamen, si die crastina sum victurus". 14)

[ocr errors]

Kdy Petr do kláštera Zbraslavského vstoupil, nemožno jest určitěji udati. Že tam hned při založení kláštera anebo hned v prvních letech potom nepřišel, ukázal již dostatečně Loserth, 15) a dá se souditi i dle toho, že ve vypravování svém o položení základního kamene ku kostelu Zbraslavskému, které se druhý den po korunování Václava II, dne 3 června 1297 stalo, nepodotýká, jak to rád činívá, že byl přítomen. Také z líčení slavností korunovačních nesoudím, jak se to dosud dělo, že byl jich svědkem; nebo ze slov: „Itaque hec omnia facta sunt dignissime et completa, opere precium erat commendare posteris tale festum, quod et commendabat ipsa raritas, nobis semel visum" jde na jevo opak toho. Petr, který byl též přítomen korunování krále Jana, byl by nemohl napsati nobis semel visum, kdyby byl i při korunování krále Václava II býval. Poprvé se svědkem událostí, jež popisuje, jmenuje při pohřbu krále Václava II ve Zbraslavi r. 1305, když praví: „Ego autem nunquam narrantibus talia credidissem, nisi ego ipse huius tristicie complorator et mesticie contemplator personaliter affuissem, et in gemitu meo tunc carmen subsequens fere protulissem." Že tenkráte náš kronikář již co člen kláštera Zbraslavského pohřbu byl přítomen, zdá se nám býti skoro jisté, ač to z jeho slov neplyne. 16) Vstoupil tedy Petr Žitavský do kláštera Zbraslavského mezi r. 1297 a 1305. Od té doby uvádívá se sám, kdekoli se příležitost k tomu naskytuje, účastníkem nebo svědkem událostí, s nimiž nás ve své kronice seznamuje. Odbyv si noviciat zajisté v klášteře Zbraslavském 17) a stav se knězem učiněn byl kaplanem znamenitého opata svého Konrada, jehož doprovázel na cestách, když v letech 1309 a 1310 jednal s králem Jindřichem VII o uvedení rodu jeho na trůn český a o zasnoubení syna jeho s Eliškou, dcerou mladší Václava II. Vidíme jej s opatem svým již při začetí jednání toho r. 1309 v Heilbronně, potom r. 1310 ve Frankfurtě, při příjezdu Eliščině v Heimbachu, při její svatbě ve Spíru, potom v průvodu nových manželů ubírati se s králem Jindřichem VII do Kolmaru a vraceti se odtud s nimi přes Norimberk do Čech. Když král Jan roku 1311 měl slavný vjezd do Brna, byl při tom náš kronikář; roku 1312 doprovázel se svým opatem zase na Moravu královnu Elišku a r. 1313 krále Jana, když táhl na pomoc otci svému do Italie. 1s) Když pak na cestě ve Švábích dověděli se

13) Str. 240.

14) Str. 317.

15) Die Königsaaler Geschichtsquellen, str. 21.

16) Viz str. 99.

17) Srovnej o tom ne nezajímavé verše na str. 116–122.

18) Viz str. 178, 184 a 181.

o smrti císaře Jindřicha VII a opat Konrad vyslán byl z Norimberka k Petrovi, arcibiskupovi mohučskému, doprovázel jej též Petr nejdříve do Ehrenfelsu, potom k jednání mezi třemi arcibiskupy o volbě budoucího krále římského do Koblence a pak do Würzburgu, odkud se s arcibiskupem Petrem a královnou Eliškou vrátili do Čech, 19) kdežto král Jan v Porýní celý rok zůstal, jsa zaneprázdněn záležitostí volby nového krále římského.

Když se r. 1316 opat Konrad po druhé hodnosti své vzdal, byl Petr Žitavský dne 11 září téhož léta jednomyslně za opata zbraslavského zvolen u přítomnosti opatův Jana waldsaského, Heidenreicha sedleckého a Gervíka oseckého. 2o) Petr stav se opatem, neměl v jednáních politických nikdy takového účastenství ani vlivu jako předchůdce jeho Konrad; ale přece viděti jest, že se jich nestranil. Mimo to nastali brzy po povýšení jeho v Čechách zlí časové vůbec a pro duchovenstvo zvláště; i bylo potřebí obraceti všemožnou pozornost správě zboží klášterního, mělo-li se potřebám domácím a zvláště požadavkům královým, jež neslýchanou měrou na města a duchovenstvo činil, učiniti za dost. Ku králi Janovi nebyl opat Petr poután žádným bližším svazkem jako předchůdce jeho, za to vyznamenávala jej královna Eliška zvláštní důvěrou, jíž on neobmezenou oddaností, obdivováním a vynášením jejích ctností splácí. 21)

Ze zpráv, jež nám Petr o sobě v kronice své od doby svého opatování zaznamenal, zasluhují podotknutí následující: R. 1317 byl jako opat přítomen sněmu, jenž se o sv. Janě v klášteře u sv. Klimenta v Praze odbýval. 22) Téhož léta ubíraje se k obecnému shromáždění svého řádu do Cistercia, byl žádán od královny Elišky, aby v Lucemburku vyhledal krále Jana a vyzval jej k návratu do Čech. Petr zastihl ho v Treviru o sv. Matouši a přednesl mu vzkaz, jemuž on o sv. Martině za dosti učiniti slíbil. 23) Léta následujícího potkáváme se s ním jako svědkem ucházení se poslů uherského krále Karla o ruku jedné z obou sester krále Janových, jež se v Zbraslavském klášteře samém dne 20 června r. 1318 stalo a jež nám Petr tak zajímavě vypisuje. 23) Roku 1319 byl svědkem obléhání Prahy od krále Jana, načež o dvě léta později (1321) bezpochyby na cestě ku kapitole svého řádu do Cistercia anebo při návratu svém odtud navštívil mnoho krajin v Porýní a ve Francouzsku. 24) Když královna Eliška uchýlivši se v čas rozmíšky s manželem svým a některými pány do ciziny v Bavořích v letech 1323-1325 žila, navštívil ji tam Petr; neboť vypravuje, že viděl její nouzi a že v jeho přítomnosti učinila slib dáti mladší z dcerušek dvojčat, jež tam porodila, do řádu jeptišek cistercienských 25) R. 1325 přiměl opat Petr krále Jana k navrácení hradu Lanšperka, jejž byl král klášteru Zbraslavskému odňal a po šest let v svém držení měl, načež se na počátku měsíce října řečeného léta na ono zboží se dvěma ještě mnichy odebral,

19) Viz str. 182.

20) Viz str. 233.

21) Četná místa kroniky Petrovy jsou toho důkazem; tak jmenovitě to, co vypravuje o výroku královny Elišky po narození druhé dcery Guty, o slibu královnině strany dcery její Alžběty (str. 264), o poslání opata Petra ku králi Janovi r. 1317 a j. Co se příchylnosti opatovy k Elišce týče, o té svědčí celé vypravování jeho o ní; nikde se jí nedotýká, jen jednou, a to velmi jemně, jí jaksi výčitku činí pro neustupnost k Jindřichovi z Lipé (str. 243). Za to však drží vždy její stranu proti králi Janovi, a nejvíce se příchylnost opata Petra jeví při líčení smrti a pohřbu královnina (str. 303–306).

22) Str. 242. Hiis omnibus interfui et hec vidi.

23) Str. 249.

24) Str. 257.

25) Str. 264 a 272.

zajisté aby opatřil, čeho v hospodářství bylo potřebí. 26) Zdržuje se r. 1328 v Brně zažil tam zemětřesení dne 5 srpna; v červenci r. 1331 odebral se v nějakých záležitostech svých ku králi Janovi do Řezna, odkud krále po dvaadvacetidenním jednání jeho s císařem Ludvíkem následoval do Domažlic. Byl-li opat Petr přítomen, když prvorozený syn Janův Karel vraceje se po desítiletém pobytu v cizině do Prahy přes Zbraslav, kde hrob matky své navštívil, o tom nepodal nám v kronice své žádné zprávy. Na podzim r. 1334 navštívil bezpochyby zase u příležitosti cesty k generální kapitole svého řádu Würzburg, Paříž, kde tentokráte zuřil strašný mor, St. Denis, Dijon, Clairvaux a Trevir, kde měl rozmluvu s arcibiskupem Baldewinem. 27) V únoru r. 1335 doprovodil markraběte Karla do Znojma, kdež byl slaven sňatek sestry jeho Anny s Ottou, vévodou Bavorskym, při které příležitosti kronikáře našeho nevěsta ráno v den svatby zavolati dala, aby se mu vyzpovídala. 28) Léta 1337 odebral se zase k generální kapitole svého řádu přes Würzburg, 29) dal opraviti kostel sv. Ondřeje v Praze, který r. 1336 vyhořel, nechal tam v únoru r. 1338 zavěsiti pamětní tabuli, kteroužto zprávou se zároveň jeho kronika končí. 30) Naposledy potkáváme se s jménem opata Petra v listině ze dne 18 srpna 1338, svědčící o tom, že k žádosti jeho markrabě Karel půjčil klášteru Zbraslavskému na jeho potřeby 1000 kop gr. praž., poněvadž upadl do takové nouze, že bylo nebezpečí, že se konvent rozejde. Za to dán byl markraběti zlatý kříž, jejž byl klášteru daroval děd jeho Václav II, a zastaven na pět let hrad Lanšperk se zbožím příslušným, z něhož Karel slíbil dávati klášteru ročně 200 kop gr. tak dlouho, dokavad bude v držení jeho. 3o) Pozdějších zpráv nemáme o našem kronikáři, i není pravdě nepodobno, že vzdav se hodnosti své brzy na to zemřel. Neboť dá se ukázati, že měl Petr ve zvyku zápisky své do kroniky činiti ne sice hned, jak se sběhly anebo jak se o nich dověděl, ale brzy nejdéle následujícího roku potom, když ta neb ona událost již jakýsi celek poskytovala. Tak to bylo i se zprávou o kostele sv. Ondřeje na konci r. 1337 po vyhoření znova posvěceném, kde shrnul vše, co o věci té od r. 1336 až do měsíce února r. 1338 do kroniky své zapsati chtěl, když byl již o jiných událostech r. 1337 zapsání své do kroniky učinil. Jest to tedy jen nahodilé, že tu Petr zabíhá do r. 1338, kronika sama končí se rokem 1337, k roku následujícímu již ve vypravování svém nedošel, to by byl, jak se to i na jiných místech ukázati dá o letech předcházejících, učinil asi v první polovici r. 1339. A poněvadž v předmluvě k druhé knize kroniky své praví, že na díle svém bude pracovati, jak dlouho bude žíti (laborabo quippe, quoad vixero), jest pravdě podobno, že buď smrť, bud choroba těžká, z níž více nepovstal, učinily práci jeho konec. Z listiny krále Jana dané v Paříži v neděli Laetare r. 1340 (26 března) klášteru Zbraslavskému, 31) jíž se osvobozuje od poplatku při volbě nového opata králi povinného (bezpochyby od tak zvaného ostrožného), dá se souditi, že se buď nedlouho před tím taková volba skutečně vykonala anebo tenkráte obmýšlela, což by v obou případech nasvědčovalo k tomu, že opat Petr buď zemřel anebo že se hodnosti své vzdal, jak v řadě opatů zbraslavských jest poznamenáno (Tercius Petrus, abbas tercius, abbatizavit viginti annos; cessit). Stalo se to nejspíše r. 1339.

30

26) Str. 273.

27) Str. 321-323.

28) Str. 329.

29) Str. 335.

30) Palacký, Über Formelbücher I, 244.

31) Tamže str. 243.

« AnteriorContinuar »